Včera, na zábavném odpoledni pro děti, za mnou s potutelným úsměvem přišli Kouzlo a Lovec.
Jen tak mi přinesli dárek, který mě prý plně vystihuje. Dlouho nad tím přemýšleli, ale tohle bylo nejlepší. Říkali, že z čisté lásky.
Dostala jsem Tesco žárovku. Smála jsem se. Energetická třída E. Už mi svítí lampička na nočním stolku. Když jsem jim oznámila, že se mi bude hodit, smáli jsme se ještě víc.
Já mám to středisko prostě ráda.

Dneska jsme se Smíškem koupili Kouzelníkovi čistič od psích chlupů, za devatenáct korun z obchodu Ikea. Dáme mu ho zítra. Doufám, že Kouzlo nemá psa.

*úsměv*

Blíží se konec roku, konec školy, konec povinností.. Asi jsem si za posledních sedmnáct let nezvykla žít ve městě. Láká mě to ven, do daleka, do prostoru, na vzduch a pod nebe. Tato touha je silnější vždy touhle dobou, povolení stresu, příslib volnosti léta - léta, které ještě není tu a přitom je už na dosah...

V pátek jsem si otevřela Kudrnův katalog. Ačkoliv nemám ráda cestovky a organizované putování, svíralo se mi srdce nad jejich popisy mongolské stepi, prastarého Kazachstánu, petěrburských zahrad či nepálských výšek.. už zase mě to táhne na východ. A taky nahoru. Protože v horách člověk prostor vidí, cítí, žije.

Kdo ví, ví, co jsem provedla touhle dobou před rokem. Nečekané odjezdy, nečekané zážitky a skoro sebezničení, proklínání své zbrklosti. A krásné vzpomínky. Letos cítím tu samou náladu, náladu batůžkovou a pohorkovou a volnou. Nejsem člověk, od kterého by se malé cácorky měly učit zodpovědnosti, ačkoliv si to možná někteří myslí.. Právě jsem se chystala podobně ukvapeně odjet na Ukrajinu, ale možná jsem znovu trošku vzlétla nohama od země. Jenže batůžek nakonec bude muset zůstat doma a pohorky se po horách projdou až za měsíc, opět po hřebenech karpatských. Myslím, že se těší skoro stejně jako jejich majitelka.

Až mě píchá na levé straně hrudníku, když pomyslím, kolik zážitků jsem sem chtěla popsat a neudělala to. Ty velké - Ameriku, Rusko, magistrálu, Moskvu, Rumunsko, strážného anděla a nepopsatelné Pyreneje, vítání nového století se Žabkou, MOA srazy, Pruty, proč miluju Jeruzalém a co jsem si odvezla od Akabského zálivu, ale i ty kratší - obálkování, rozhovor v noci v Domečku, vymýšlení dárku, výlet do Tábora a koupání v kašně, Jeseníky s Eliškou a Lídou, Plzeň Tour.. a desítky dalších.

Ale tenhle víkend byl opravdu nezapomenutelný, nelze ho vynechat. Podle nadpisu by se mohlo zdát že je to jeden z arabských zážitků, ale není tomu tak.

Jsem možná až moc lehkovážná. Sem tam. Občas. Moje odhodlání dělat vždycky to, na co mám chuť, se mi místy vymstí. Ale ono nejde neudělat jednou za čas nějakou bláznivou věc, když má člověk kamarádku Elišku, která řekne "Ano" na každý spontánní výmysl, je ochotná zrealizovat každý nápad, který vznikl plácnutím nesmyslu.. a hranice toho, co pokládá za šílené, má stejně v dáli jako já. A tak není nic neobvyklého získat výlet do Paříže zdarma, spát na hřbitově nebo se ve dvě v noci koupat v kašně.

Takže. Po tom, co jsem sobotu strávila na ZVaS, jsem jela za tím bláznem jedním usměvavým. Chtěly jsme jet na pískovnu u Přelouče, koupat se a spát venku, ale nechtělo se nám platit za cestu. Spolu jsme se vydaly na Černý most, nakoupily kyselé rybičky a začaly hledat místo, kde by se dalo stopovat. Nevěda, že je nejlepší stát za McDonald´s, dvakrát jsme přeběhly dvouproudou výpadovku, šly kilometr a půl po krajnici dálnice a přeskakovaly svodidla, než jsme našly vytoužený odstavný pruh. Po dvou minutách jsme viděly asi 250 m před sebou stojící auto. "Eliško, zastavilo nám nebo ne?" "Ne, to asi spíš ne.." "Ale tak to pojď zkusit!". V autě seděl pán, co se nás lekl, takže nás evidentně nečekal. Zajel si ke kraji jen napsat sms. Přemlouvaly jsme ho, ať nás vezme.. bylo jedno, kam, nejlépe k Přelouči, ale hlavně z Prahy. Vzal.

Mluvil směsí arabštiny a slovenštiny. Sýrijec. Žil v Maroku, Libanonu, Francii, Anglii a Slovensku. Teď bydlí v Pardubicích. Žije sám, odmítá rodinu. Peněz jak želez, zástupce nadnárodní společnosti pro arabské země (co dělá v Čechách?!). Vždycky prý dostane, co chce. Kouřil zlatá Marlbora, nabízel nám, ptal se, jestli máme trávu. On prý rád koks. Černé brýle, široká ramena. Machr největší, ne asi. Ptal se nás, co jsme za znamení - Eliška Panna, já Beran.. začal nás tedy oslovovat "Panno" a "Berane". A velice brzy přidal univerzální "zlatko". Když sám sebe charakterizoval jako "nadrženej a vždycky dosáhne svého", myslely jsme, že je Štír, ale prý taky Beran. Přestávalo se mi to líbit. Zastavil na pumpě a my jsme se rozhodly, že si vezmeme z kufru batohy a utečeme. Ale bohužel, než padlo rozhodnutí, Arab vyšell z benzinky. Koupil nám oběma tyčinku Mars, což Eliška okomentovala "Hm, tak dieta zas v prdeli." "Holky, nikdy nedržte diety! Vy s vašima tvarama, vždyť hubený ženský nejsou hezký.." a začal opěvovat naše vnady. To už mi nebylo lehko, všechny svaly napnuté, krůpěje potu, ruce se třásly jako osika. Už jsem chtěla být venku, strašně moc.

Odbočku na Přelouč omylem přejel, tak se otočil a rozhodl se, že nás doveze až na místo. Protože jsme přesnou cestu neznaly, stálo ho to minimálně 20 km navíc. Ale šťastně jsme dojeli. Nechal běžet motor, vystoupil. Lidé kolem koukali, valili oči na Araba s rameny, že by dveřmi neprošel a dvě tmavovlásky cupitající za ním. Chtěl nás vzít ještě jinam, ukázat nám jinou pískovnu, ale přemluvily jsme ho, že tu chceme zůstat. Vydal nám věci, my jsme si je odnesly na pláž a vytáhly karimatku. Doufaly jsme, že se odporoučí, ale k odchodu se neměl. Tak jsme se na sebe podívaly a pozvaly jsme ho, ať si s námi dá šíšu. Vytáhla jsem Mahulenku a tabáky, načež on okamžitě převzal režii. "Já mám doma šíšu vysokou jako ty, zlatko.."

A, světe div se, nikdy už nedám na první dojmy, protože z našeho Sýrijce (později se představil jako Hammíd) se vyklubal milý, pozorný, galantní společník. Úplně se odkryl. Brzy už neodsuzoval rodinu, viděly jsme před sebou osamělého člověka, který je úspěšný, ale úplně sám. Mluvili jsme o vztazích, o lásce, o přátelství.. vyprávěly jsme mu naše historky. Zeptal se, kam chodíme do školy, což přerostlo v dlouhý rozhovor o Bohu. Nejdříve tvrdil, že věří jen v sám sebe. Ale během chvilky už nám vyprávěl o andělech, démonech, skřítcích, o plačícím meteoru v Mekce a o Koránu. A koukal jako chleba z tašky na dvě slečny stopařky, které před ním sedí na písku, pijí curacao a vedou rozhovor o Bohu. Později jsem se ho se šibalským úsměvem zeptala co on, Arab, soudí o Izraeli. Teprve v tu chvíli jsem poznala, jak moc silná je antisemitská propaganda v arabských státech. Inteligentní vzdělaný člověk, navíc bez vyznání, říkal: "Zlatko, židé pečou koláče z křesťanské krve.." "Ty o tom nic nevieš, lebo ani nemožeš, ale židé hážou bomby na školky, zabíjejí děti..." "Od nich se drž račej dál, zlatko.." Teď jsem zase nestačila valit oči já. Zapředli jsme debatu, vyprávěla jsem mu celý příběh o Abrahamovi a Sáře, Hagar a Izmaelovi, a že muslimové vycházejí z židovské tradice, jejich původ je od nich odvozován. Tvrdil, že židé nikdy žádný stát neměli. Tak jsem mluvila o Davidovi a Šalamounovi, historicky to dokázaných postavách. "To jsou iba rozpráuky.. Starý zákon neexistuje, kde je?" A copak na to člověk řekne? Hm, nevím. O co je "jeho kniha", Korán, lepší? Kde je? Cítila jsem potřebu židy a jejich náboženství hájit, ale debata nikam nevedla, tak jsme ji s úsměvem ukončili. "Ty jsi ale zaujímavá, zlatko, kolik toho vieš.." Mluvil o tom, jak ohromná je to náhoda, že jsme mu vlezly do auta. Koupil nám víno a přesvědčoval nás, ať s ním jedeme do Pardubic, že je nesmysl spát tady pod širákem. Elišce se ta myšlenka líbila, mně ne. A tak ve dvě v noci odjel, nechal nám šest set, ať se dostaneme v pořádku domů. Prý by pro nás přijel, kdybychom chtěly...

Spaly jsme pod širákem na pláži, ráno nás vzbudil déšť. Tak jsme, sejně už mokré, naskákaly do čisťoučké vody. A neděle byla neméně zajímavá, ale o tom až v dalším článku :-)

...že neexistuje šestý smysl.

Slečna K. má kamarádku, slečnu M. Slečna M. je již velmi dlouhý čas v zemi A., což je velmi daleko. Tak daleko, že se nedá zakřičet z okna "M., jak se máš?", nemělo by to totiž smysl, slečna M. by neslyšela. A tak se K. a M. musely dorozumívat pouze prostřednictvím písmenek. Takový platonický vztah. Naštěstí, obě měly, byť ne příliš těžké, grafomanské sklony, díky nimž komunikace fungovala na jedničku s hvězdičkou. A proto bylo slečně K. divné, že se slečna M. zničehonic přestala ozývat. Za situace, kdy nebylo jasné, jak dlouho ještě v A. zůstane. Jako by někde byla černá díra, která by žrala všechny její klepnutí do klávesnice. To nemohlo být jen tak. A slečna K. věděla, co slečna M. chystá pro chlapce J.

Slečně K. prorokovali, že bude prorokyní. A možná na tom byl ždibec pravdy. Slečně K. ležela slečna M. na srdci a jako brouk v hlavě. A v úterý spěchala K. velice brzo do školy, aby stihla boj s logaritmy. Cestou ji pán v oranžové vestě srtčil jeden výtisk novin E., bulvárního to plátku. Ve slečně K. se však během hodiny angličtiny ozvala puberťácká část její osobnosti a přečetla si horospop. "Dnes odhalíte tajemství někoho ze svých blízkých." A v tu chvíli procitly ony prorocké schopnosti. Napsala M. zprávu do jejího telefonu, jež funguje jen v Čechách. "Mám tušení, že jsi někde poblíž..". Netrvalo dlouho a na obrazovce se zaskvěla písmena "Doručeno".

Slečně K. se rozlil po tváři široký úsměv. Brzy spolu půjdou třeba na zmrzlinu ;-)